Historie budovy

Historie budovy Podblanického ekocentra

(dům v Pláteníkově ulici číslo 264 ve Vlašimi)

=> Jak šel čas
=> Události a lidé v domě číslo 264 ve Vlašimi
=> Tragedie zachycená v písni
=> JUDr. Václav Pittermann
=> Emil Artur Longen

Jak šel čas

Počátkem 17. století je jako majitel dnešního ekocentra uváděn někdejší vlašimský občan Jindřich Kuchař, jehož vztah ke zdejšímu objektu nelze prokázat. Známe pouze jeho kupní smlouvu z roku 1604, kdy prodal ve Vlašimi řadu pozemků. Nejasnost provází také pronájmy od roku 1945, o kterých víme pouze ze vzpomínek pamětníků, kteří se rozpomínají, že tu sídlil Sbor národní bezpečnosti či od roku 1948 Akční výbor Národní fronty a později Okresní výbor Komunistické strany Československa ve Vlašimi, což završuje opravdu pestrou minulost. Po poměrně dlouhém období, kdy zde působila mateřská škola, přešla budova s pozemkem do rukou dnešního držitele - základní organizace Českého svazu ochránců přírody Vlašim.
                                                                                                                                  ...nahoru

Bývalí majitelé

  • 1578- Majitelkou domu, který byl přízemní a stával na dnešním pozemku 172 / 1, tj. naproti zámku, byla Anna ZRUCKÁ. V 16. ani 17. století nebyly domy ve Vlašimi číslovány.
  • Vedle jména Anny Zrucké, je uváděn Jakub HALÁK, Holák či snad Holakovský, kte-rému dům asi následně patřil, a který vlastnil ve Vlašimi také číslo 59.
  • 1615 - Vítek BEDŘICHŮ z Ostrova se stává držitelem, když získal majetek koupí 8. září tr. za 35 kop grošů českých.
  • 1647 - Dům přešel po † Víta Bedřicha na jeho zetě HEJBALA či Hejbalíka, který umírá asi v roce 1652. Vdova Hejbalka hospodařila na chalupě v roce 1663, stejně jako po ní synové, kteří však sběhli od své vrchnosti. Později je konstatováno, že po chalupě jen místo zbylo.
  • 1667 - Pustý pozemek koupil za 60 kop Pavel ČÁSLAVSKÝ a znovu zde vybudoval stave-ní.
  • 1679 - Marek ZRONĚK (nebo Zboněk), ale chalupu již získal za 98 kop, jelikož byla nově postavená.
  • 1717 - Objekt je spojován opět se jménem obchodníka s obilím Zroňka, což byl snad syn předešlého a křtěný jako Matouš nebo Matěj (? † 1750).
  • 1759 - Koupí přešel majetek na Josefa ŠAFRÁNKA (* 1709, † 1771), který byl v létech 1767 - 1769 vlašimským primasem. Dům předal svým dcerám někdy v létech 1767 - 1770.
  •  ? ? - Na čísle 21 je uváděn Tomáš VESECKÝ (* 1720), který dům koupil od Šafránkových dcer, ale obratem ho prodal.
  • 1780 - Kašpar STANĚK (* 1755) za 450 zl. nabyl chalupu i s pozemkem.
  • 1785 - Držitelem stavení číslo 21 se stal Josef PŘIBIL (* 1728) ze Sedmipan, který ho získal za 690 zl. Opakovaně byl ve Vlašimi potvrzen primasem.
  • 1805 - Syn Jan PŘIBIL (* 1780) dědí rodinný majetek a omezuje zemědělský provoz.
  • 1829 - Kupuje objekt Josef KLEMENT za 500 zl. Vdova Marie dům vlastnila od roku 1839, ale brzy ho prodala s tím, že si nájemníky vypoví nový majitel. Klementovi snad byli původně zdejšími nájemníky.
  • 1843 - Dům zakoupila Anna SCHOBEROVÁ (* 1798), rozená Dittrichová, vdova po vrch-ním Václavu Schoberovi, za 2800 zl. Měla syna a dvě dcery.
  • 1852 - Notář Jan PETRÁŠ (* 1808) měl domovské právo v Třebíči. Zapsán byl s celou rodinou německy Johann Petrasch. Jako chůva u nich sloužila, ale také bydlela, jejich neteř Antonie Petrášová. Od toho roku až do roku 1898 zde byly úřadovny notářů, kteří tu také i s rodinami bydleli. V roce 1861 byl Petráš zvolen radním a roku 1864 purkmistrem (starostou) města Vlašimi.
  • 1869 - V Soupisu obytných budov k účelu daně z nájmu na uvedený rok je zapsán JUDr. Petráš, jako bydlící v patře. Nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o některého syna Jana Petráše, jelikož ti jsou roku 1874 uváděni jako nezletilí. Pravděpodobně šlo o pí-sařův omyl, když zapsal u jména Petráš titul JUDr.
  • 1874 - JUDr. Adolf DREXLER (* 1834, † 1882). Zakoupil dům a stal se druhým notářem po Petrášovi. V roce 1872 spoluzakládal vlašimskou spořitelnu a také roku 1877 sbor hasičů ve Vlašimi.
  • 1883 - Emilie DREXLEROVÁ byla jeho manželkou a rok po ovdovění se stala majitelkou domu, kde si vložila služebnost doživotního užívání († 1898).
  • 1898 - Václav Dýcka (* 1849) byl písařem na notářství u dr. Drexlera, kde také bydlel. Ože-nil se s jejich hospodyní Pepičkou (*1849), provdanou DÝCKOVOU a měli dvě dce-ry. Po smrti Emilie Drexlerové zdědila dům č. 264 i s pozemky Josefa, což vše proda-la, načež se rodina Dýckova odstěhovala do Prahy. Tou dobou jsou v domě ještě za-psáni manželé Komrsovi a třetí vlašimský notář Vítězslav Franz.
  • 1901 - Jan Vondráček, co by vlašimský městský tajemník, založil na základě sčítání lidu z tohoto roku Sepsání obyvatelstva města Vlašim. Dům č. 264 je uveden na straně 270 a jako spoluvlastníci jsou zapsáni manželé Emanuel KŘEPELKA a Terezie KŘEPELKOVÁ.
  • 1903 - Dům koupil JUDr. Václav PITTERMANN, vlašimský advokát a obhájce ve věcech trestních, za 19000 rakouských korun. Jako spoluvlastnice je z poloviny zapsána manželka Marie PITTERMANNOVÁ. JUDr. Pittermann byl zakládajícím členem Okrašlovacího spolku ve Vlašimi, jehož výbor se také v tomto domě scházel.
  • 1904 - Majitel domu podal žádost na zbourání stodoly a postavení domku obsahující atelier a světnici s předsíňkou (snad pro malířské aktivity syna Emila, ale nelze opomíjet i sochařské ambice žadatele).
  • 1911 - V Soupisu obyvatelstva Vlašimi dle domovních čísel je vedena rodina JUDr. Stanis-lava PRÁCHENSKÉHO (* 1861) advokáta, který si zde dal zapsat právo nájemní i se služebnou. V domě je uváděn ještě obuvník Josef STANĚK se ženou Marií.
  • 1912 - Po úmrtí spolumajitelů manželů Pittermannových v roce 1911 jsou následně vedeni jako dědici na polovici jejich nezletilí synové Aleš (* 1890) a František (* 1894).
  • 1913 - Vlastnické právo nabývá OKRESNÍ HOSPODÁŘSKÁ ZÁLOŽNA ve Vlašimi.
  • 1915 - Byl zde přidělen služební byt c. k. notářovi Eduardu JELENOVI (* 1854) s rodinou.
  • 1923 - Teprve když pominula ochrana bytového fondu byl dům přestavován pro potřeby záložny.
  • 1941 - Okresní záložna hospodářská ve Vlašimi žádá o provedení kolaudace.
  • 1945 - Čemu či komu sloužil dům od tohoto období není přesně doloženo, zvláště pokud se jednalo o pronájem objektu.
  • 1948 - 26. 2. Ve Vlašimi byl ustaven Akční výbor Národní fronty a to místní i okresní. V domě č. 264 sídlil Okresní sekretariát Komunistické strany Československa Vlašim a také Sbor národní bezpečnosti.
  • 1949 - Dle výměru ministerstva financí z roku 1948 je v pozemkové knize zaznamenána změna majitele, která zní: OKRESNÍ SPOŘITELNA A ZÁLOŽNA VE VLAŠIMI.
  • 1953 - Právo vlastnické přechází na Československý stát - STÁTNÍ SPOŘITELNU VE VLAŠIMI.
  • 1954 - Dům číslo 264 přešel podle dohody do vlastnictví MĚSTA VLAŠIM.
  • 1957 - KSČ, okresní výbor Vlašim žádá o povolení stavby garáže pro motocykly a umyvárnu pro vozidla a získává povolení od odboru výstavby rady MNV ve Vlašimi.
  • 1960 - Od listopadu uvedeného roku byla prováděna rekonstrukce budovy bývalého OV KSČ na mateřskou školu, která byla dokončena v prosinci roku následujícího.
  • 1961 - 5. prosince vydává odbor pro výstavbu rady MNV Vlašim rozhodnutí o povolení k užívání stavby.
  • 1962 - Pravděpodobně od uvedeného roku zde působila 1. MATEŘSKÁ ŠKOLA Karoliny Světlé.
  • 1961 - K novému zaknihování došlo na základě rozhodnutí finančního odboru ONV, kde je poznamenána změna správy: MÍSTNÍ NÁRODNÍ VÝBOR VE VLAŠIMI.
  • 1992 - Město Vlašim podává na Středisko geodesie v Benešově návrh na zápis majetku obce Vlašim do evidence nemovitostí podle § 1 a § 3 zákona č. 172 / 91 Sb.
  • 1993 - Na základě rozhodnutí rady města Vlašim skončila činnost 1. Mateřské školy Karoliny Světlé v domě číslo 264 k 1. listopadu.
  • 1994 - 23. dubna došlo k otevření Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim v zadním traktu objektu, kde také vznikla stanice pro handicapované živočichy.
  • 1995 - Uvažováno o rekonstrukci domu čp. 264 na městskou knihovnu, kdy již bylo zadáno vypracování projektů. V přední části domu byl v tu dobu sklad města Vlašimi, naposledy se zdravotnickým zařízením z bývalé místní nemocnice. Budova se nalézala ve značně zchátralém stavu.
  • 1997 - V říjnu byl projednán na vlašimském městském zastupitelstvu prodej domu číslo 264 Českému svazu ochránců přírody Vlašim a v prosinci téhož roku je odsouhlaseno prodloužení úhrady kupní ceny poplatků za objekt včetně pozemků do konce ledna roku 1998.
  • 1998 - 29. 12. Dům č. 264 byl Městem Vlašim prodán Základní organizaci ČSOP Vlašim za odhadní cenu 1 400 000,- Kč.
  • 1998 - během roku 1998 proběhla za zachování provozu ekocentra v zadní části budovy náročná rekonstrukce přední části objektu za podpory Státního fondu životního prostředí ČR.
  • 1999 - 17. 4. Došlo k slavnostnímu otevření celého objektu u příležitosti Dne Země. Od té doby dodnes celý objekt slouží potřebám Českého svazu ochránců přírody.
  • 2004 - Český svaz ochránců přírody za podpory Státního fondu životního prostředí adaptuje půdní prostory budovy na multifunkční prostor, rekonstruuje hospodářské zázemí a přistavuje zadní trakt objektu s šatnami a ubytovnou.

Poznámka:
Názory o majitelích a nájemcích domu číslo 264 se různí. Vycházíme ze stanovisek Františka Aug. Slavíka a Karla Skřivánka. Další zjištěná fakta jsou z vlašimského městského archivu, který je deponován ve Státním okresním archivu v Benešově. Pro období let 1874 - 1997 jsou pro majetkové vztahy směrodatné pozemkové knihy Katastrálního úřadu v Benešově. Podstatné údaje nejen po roce 1945 jsou čerpány z archivu Stavebního úřadu ve Vlašimi.
                                                                                                                                  ...nahoru

Události a lidé v domě číslo 264 ve Vlašimi


Z dnešního pohledu nebyl dům číslo 264 vždy takto označován, nýbrž dle původního staré-ho vlašimské číslování se jednalo tehdy o .

V roce 1578 to byl chalupnický grunt popisovaný následovně: Byl to chalup dřevěný, štítem se dvěma okny do olova na zámecké věže a předhradí hledící. Před okny zahrádka na vaře-ní, vedle domku vrata do dvora, do nějž se skláněla střecha došková, převislá, zápraží kryjí-cí. Ze síně šlo se do sednice s oknem do dvorka, v síni pod komínem dřevěným topeniště letní, a na straně druhé do komory s oknem na zápraží. Vedle domku dále špejchárek, chlév a na konec dvorku stodola průjezdná a za ní velká zahrada až za kostel.

Stavení bylo opakovaně v ruinách, ba je uváděné jako pusté, zvláště po třicetileté válce.

Byl to dům dokonale v ruinu přivedený, až do této chvíle samé místo se spatřuje, dokonce žádného znamení stavení se nenacházejí (1667)

Roku 1750 byl tu: Domek dřevěný, dílem na rozvalení: síň, světnice s podlahou, jedno okno do olova, kamna a krb zednický, kancelářík s oknem. V síni topení a komín dřevěný, ne bezpečný. Venku jáma na řepu, pak komora, špejchar, vše pod šindel. Chlév na čtyři kusy, chlívek, stodola pod došky, zahrada nově osázená.

Od roku 1770 můžeme ve Vlašimi číst čísla domů; tzv. stará platila do roku 1805 a od té doby jsou čísla nová, známá jako čp. = číslo popisné.

Josef Přibil byl primasem obce v létech 1769 - 1786. Neměl to vždy jednoduché, ač byl spolehlivý. Na anonymní udání o nepravostech v hospodářství obecním z 10. 4. 1781 došlo k výslechu u komise z Prahy, přičemž se jemu dostalo zadostiučinění a rehabilitace. Udavač byl asi člověk, který chtěl upozorniti na potřebu účetního revizora, jímž by se byl asi rád sám stal. Takové a podobné jednání se ve Vlašimi často opakuje.

Stavení bylo roku 1843 při soudním odhadu popsáno následovně. Dům stojí při státní silnici, naproti parku - brána ještě nebyla - a vedle děkanské zahrady; jednopatrový, dobře zachovalý, rozměry (…) krytina tašky. Dole klenutý průjezd, cihlami dlážděný, dva pokoje velké a jeden malý, kuchyně, vše klenuté, pod tím klenutý sklep. V prvním patře pět pokojů, stropy na rákos. Ve dvoře stavení zděné (…), pod tašky, v něm dvě komory klenuté, stáj klenutá a otevřená kůlna. Pak stodola zděná (…) pod tašky. Vzadu zahrada větší obezděná, před domem druhá menší, tvárnicemi obezděná. V domě pec a krb kuchyňský, pavlač ve dvoře. Studna společná se sousedem čp. 261. Prasečí chlívek a kurník pod tašky. (…) = nečitelné rozměry.

Pamětní knihu města Vlašimi (1870 - 1902) založili a vedli P. Václav Trnka a P. Antonín Norbert Vlasák. V zápisech pokračoval od roku 1897 Jan Vondráček, který popisoval čp. 264 jako jednopatrový dům přímo proti zámku s pěknými zahrádkami po obou stranách vjezdu, v nejnovějším slohu postavený. Jednalo se o tehdy doznívající novorenesanční sloh již s vlivy secese. Stavba je na výhodném a důstojném místě, kde byl počátkem 19. století omezen zemědělský provoz. Dům mimo kanceláře sloužil, se stavbami ve dvoře, dvěma i třem rodinám.
                                                                                                                         ...nahoru

Tragedie zachycená v písni


Právě zde Karel Přibyl (* 20. září 1836) zavraždil 2. června 1860 svoji milou Toničku Petrášovou (* 11. srpna 1844) jelikož jim bylo bráněno v lásce a u pivovarské zdi potom spáchal sebevraždu. Tragický čin byl velkou senzací, rozšiřovanou po celých Čechách v kramářské písni. Případ si přiblížíme.

V rodině svého strýce, notáře Jana Petráše, sloužila jako chůva Antonie Petrášová (* 11. srpna 1844). Když jí bylo šestnáct let, tak se do ní zamiloval zámecký důchodenský písař Karel Přibyl. Tonička jeho lásku nesměla opětovat, jelikož byla chudá, což jim bránilo v sňatku. Karlíček, jak je v písni nazýván, zavraždil 2. června 1860 milenku a následně spáchal u nedaleké zdi zámeckého pivovaru sebevraždu. Stopy po milencích na hřbitově i před hřbitovní zdí odvál čas.

Jen kramářská píseň, sepsaná Františkem Haisem, připomíná tuto událost, která ve své době vzbuzovala velkou pozornost, že byla opakovaně vydávaná. Exemplář, o kterém píše Jaroslav Pouzar, vydal roku 1860 Jan Spurný v Karlově ulici v Praze. Dnes je silně poškozený tisk uložen ve SOkA v Benešově. Druhá a velice podobná varianta byla vydána téhož roku u Ladisla-va Pospíšila v Hradci Králové a její název zní shodně s první verzí: Pravdivá píseň o dvouch zamilovaných, kteří vražedlně ze světa sešli, právě v sobotu před největší Trojicí po osmé hodině v roce 1860, v městě Vlašimě, v kraji táborském. Exemplář je uložen v Knihovně Národního muzea v oddělení knižní kultury. Obě se zpívají na melodii písně: Vímť já jeden krásný zámek. Při této příležitosti poznamenejme, že nápěv byl uváděn po této události jako: O vlašínské [!] vraždě, s čím se setkáváme v kramářském tisku Truchlivá píseň o samovraždě v Roudnici.

Pravdivá píseň
o dvouch
zamilovaných
který vraždlně ze světa sešli, právě v so-
botu před nejsvětější Trojicí večer po
osmé hodině, v roce 1860, v městě Vlašimě,
v kraji táborském.
Sepsal Frant. Hais.
(přetisk se výhradně zakazuje)
__________________________
V Praze 1860.
Tisk Jana Spurného v Karlově ulici č. 184.



Zpívá se jako: "Vímť já jeden krásný zámek" atd.

1.
Poslyšte milí vlastenci
co se skutečně stalo,
Vzvlášť pak vy páni mládenci
nejni to jistě dávno,
ve Vlašimi městě malým
o hrozné vraždě vám povím,
jak dva zamilovaní
vzali bídné skončení.
                              2.
Tam u krajského notara
jedna dívka sloužila,
sotva 16 roků stará
Tonička jméno měla,
chodil za ní hoch učený
Karlíček jménem pokřtěný,
asi dvacet čtyry let
spanilý co z růže květ.


3.
Matička oné dívčiny
dcerušce své bránila,
aby žádného důmění
na mládence neměla,
s přísností jí domlouvala
budoucnost představovala,
že on je hoch učený
bude chtít děvče možný.
                            

4.
V sobotu před svatou Trojicí
dvakrát tam byl Karlíček,
žádal na ní se vší mocí
o několik slovíček,
ona však mu odepřela
a srdečně vyjevila,
že s ním nechce mluviti
by tam přestal choditi.


5. Karlíček smyslu zbaven
chopil břitvu v rychlosti,
ubohé dívce pod chřtánem
podřezal krk v horlivosti,
jak se mu chudák bránila
prsty sobě pořezala,
malé dítě pánovo,
bylo krví zbarveno.
                            

6.
Dívčice ze schodů zběhla
ještě tolik síly měla,
tu jí krev všechna uběhla
duši svou vypustila,
milovník smyslů zbavený
běžel k zámku až ke křoví,
tři rány si k srdci dal
ještě si krk podřezal.


7. Ach to bylo naříkání
nad tou láskou obětí,
ze všech stran lidu sbíhání
plakali jako děti,
Toničku ctnostně pohřbili
duchovní ji provodili,
až na pole pohřební,
v hrozném pláči, kvílení.
                            

8.
Mladík co vrh, zoufanlivec
od práva pokládaný,
ach ten neměl žádný pohřeb,
za zeď byl zahrabaný,
jakou bolest rodičové
trpěli tenkrát v té době,
žalostně naříkali
k nebi ruce spínali.


9.
Ach lásko ty si ukrutná
blaze těm, kdo té nezná,
mnoho set mladých, smrt krutá
na věčnost povodila,
Bože smiluj se nad nimi
odpusť jim vše provinění,
skrz smrt Krista Ježíše
očisti jejich duše.



Žádá se by za tyto nešťastné milenci, kdo city lásky zná, modlitbu Páně obětoval, by jim Bůh byl milostivým soudcem na věčnosti.
† † †

(Je zachována původní interpunkce)
                                                                                                                                  ...nahoru

JUDr. Václav Pittermann

(* 22. března 1857 v Praze, † 21. června 1911 ve Vlašimi)



Po ukončení právnických studií v Praze roku 1880 získal titul doktora veškerého práva a nastoupil advokátní praxi v Pardubicích a tam založil rodinu. Přestěhoval se do Vlašimi, kde se roku 1887 usadil jako advokát a vnesl novou krev do veřejného života. Město žilo relativně pokrokově, ale bylo rozděleno na dva tábory. Jako pokrokovější se paradoxně projevovala strana knížecí, ke které se připojil iniciativní a činorodý Dr. Pittermann. Konzervativnější se naopak jevila strana městská, která byla reprezentována osobou MUDr. Morice Schidlofa. Protichůdné názory se vyhrotily zvláště po vydání Dějin města Vlašimě od Františka Augu-stina Slavíka v roce 1889. Dr. Pittermann se postavil na stranu knížecí, tj. za prof. Slavíka. V té době se z jeho podnětu rodí ve Vlašimi nepolitický spolek Beseda, který měl na ustavují-cí valné hromadě 13. dubna 1890 56 členů. Předsedou byl zvolen MUDr. Karel Helmut a místopředsedou JUDr. Václav Pittermann. Spolek vyvíjel činnost společenskou, sportovní i kulturní, kdy byly pořádány večírky i přednášky, hráno ochotnické divadlo a byla konána velice úspěšná výstava starožitností a další aktivity. Ve Vlašimi se tehdy bruslilo na spolko-vém kluzišti Besedy a byl ustaven její turistický i cyklistický oddíl. Úspěšné provozování sportu vlastně nepřímo vedlo k zániku Besedy. Pod dojmem výletu pražského a benešovského Sokola do Vlašimi dal Dr. Pittermann podnět k založení zdejší sokolské organizace. Na první valné hromadě 20. července 1892 byl zvolen do čela a ve funkci starosty setrval víc jak deset let. Převážnou část vlašimského veřejného dění postupně převzali Sokolové.

Pro nepořádky a spory bylo 21. dubna 1892 rozpuštěno obecní zastupitelstvo ve Vlašimi a by-la dosazena petiční správní komise. Do pětičlenného komité, které řídilo obec, byl jmenován JUDr. Pittermann. Zasedal také v městské radě, kde na funkci rezignoval roku 1902. Stal se také předsedou místní organizace strany svobodomyslné. Byl zvolen členem okresní školní rady v Benešově, kde jako předseda Vzdělávacího sboru okresu vlašimského hájil pokrokové snahy. V letech 1898 až 1904 byl vlašimským okresním starostou a následně zůstal členem okresního výboru. Na 16. září 1900 svolával na Blaník, jako I. místopředseda pořadatelů, tábor lidu, který navazoval na tradice slavných blanických táborů. Z jeho úst zazněla rezoluce, kterou navrhl, a která svědčí o jeho postojích.


Mimo běžnou advokátní praxi pracoval JUDr. Václav Pittermann pro knížete Karla Auersperga i následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Při veškeré práci se věnoval filozofickým i psychologickým otázkám. V roce 1895 vydal pojednání Vědomá hmota, kde vycházel z materialistického postoje. Z díla uvádíme: Nenalézá-li se mozek v různých pohybech, jest sám subjektivně, co jeden materiální systém v pohybu. Tyto pohyby své poznává co stavy duševní a pravíme pak o bytosti se poznávající, že jest ve stavu vědomí. Autorovo materialistické pojetí si leckde odporuje, jelikož svá názorová tvrzení vtěsnává do oblasti duševních pochodů. Dobová kritika přijala dílo vlídně, což nelze tak jednoznačně říci o Pittermannově tvorbě dramatické. Věnoval se divadlu nejen jako režisér, ale zejména jako dramatik, když psal převážně veselohry a frašky. Hra o čtyřech jednáních Ni zisk, ni slávu byla uvedena roku 1900 v Karlíně a šířila sokolské myšlenky, kterých byl autor nadšeným propagátorem. Divadelní společnost Pavla Švandy ze Semčic uvedla ve Vlašimi v říjnu 1900 Pittermannovu frašku Mistr plavčí pro dámy, což na maloměstě vzbudilo polemiku, která se přenesla do regionálního tisku.


Švandovo divadlo na Smíchově inscenovalo v premiéře 31. března 1902 Pittermannovu vese-lohru Pan obecné tajemník. Tentýž rok ji vydal nakladatel F. Šimáček v Praze. Roku 1908 na-psal, pravděpodobně jako poslední, hru O její ruku. Pittermann vytvořil v roce 1906 také libreto k operetě Kočičky, kde byla autorkou hudby Mary Kučerová - Gröszová.

Jak je patrné, stihl toho Václav Pittermann za svůj krátký život opravdu hodně. Nehovořili jsme ještě o jeho rodině. Ženu Marie, rozenou Byerlovou, přežil pouze o necelé tři měsíce. Společně vychovali čtyři syny, ze kterých se věnujeme nejstaršímu.
                                                                                                                                 ...nahoru

Emil Artur Longen


Emil Artur Longen byl pseudonym Emila Artura Pittermanna

(* 29. 7. 1885 v Pardubicích, † 24. 4. 1936 v Benešově)



Emil Artur Longen - portrét.Je to k neuvěření, ale v tomto domě žila jedna ze zcela mimořádných českých uměleckých osobností první třetiny dvacátého století. Byl to člověk výjimečný nejen svoji výškou, ale právě šíří uměleckých aktivit. Výška mu přinesla umělecké jméno, pod kterým je známý. Emil Artur byl synem JUDr. Pittermanna a užíval pseudonymu Longen. S rodiči se v ranném dětství přestěhoval do Vlašimi a tak gymnázium studoval v Benešově. Spektrum zájmů měl široké, ale již od mládí měl nezkrotnou povahu, což se projevovalo často zcela osobitými mladickými žertíky. Touha po divadle brzy přerostla ve snahy malířské, kde se zdálo, že se Longen našel. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze od roku 1904 mu bránilo, ale nezabránilo, v účasti na výstavě avantgardní skupiny Osma v roce 1907, kterou inicioval. Nakonec však byl ze školy vyloučen pro absenci, když se vrátil opožděně z cesty po Itálii. I tak byl pověřen po skončení světové války zcela mimořádným úkolem. Pro Památník odboje namaloval z bojišť čs. legií ve Francii osmnáct obrazů.

Naplnění však znovu hledal v jevištní práci doma i v cizině, převážně jako kabaretiér. Po návratu ze zahraničí založil roku 1920 v Praze Revoluční scénu, kde režíroval, hrál a také pro ni napsal desítky her a výstupů. Uvedl a režíroval zde v roce 1921 první dramatizaci Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Avantgardní umění vycházelo od nekonvenčně žijících umělců, tzv. bohémy, mezi kterou patřil Emil Artur Longen. Stýkal se tak mj. s Jaroslavem Haškem či se svoji pozdější ženou Xenou, o kterých napsal biografická díla. Naopak Longenovi věnoval po jeho smrti životopisný román Franta Sauer. Všestranně talentovaný umělec spolupracoval s Vlastou Burianem, a to nejen jako herec, scénárista či dramaturg, ale také navrhoval pro jeho divadlo scénické výpravy. Dodnes můžeme některá díla, ke kterým napsal filmové scénáře sledovat. Dlouho jistě nezapadnou například filmy C. k. polní maršálek, Hrdinný kapitán Korkorán nebo Anton Špelec, ostrostřelec. Zajisté je to pro Burianovo herectví, ale také zásluhou Longenových scénářů. Když psal o Vlastovi Burianovi, tak pojednání nazval Král komiků. Emil Artur Longen se prezentovala prací pro divadlo a film nejen svým herectvím, ale i režií a dramaturgií. Často těmto činnostem předcházela jeho práce co by dramatika, scénáristy, překladatele či výtvarníka scény. Víme, že psal do novin, ale také romány, maloval a známe i jeho ilustrace. Právě pro široký a ve své době nekonvenční moderní umělecký projev můžeme o Longenovi hovořit jako o mimořádném člověku své doby.
  


                                                                                                                               ...nahoru

  
Čerpáno bylo z následujících pramenů a literatury:



Forst Vladimír (ed), Lexikon české literatury, osobnosti, díla, instituce K-L. 2/II, s. 1216.
Kovář František, O E. A. Longenovi. Benešovský kulturní kalendář 1968, č. 4, s. 9; č. 5, s. 6.
Moudrý Josef a Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích. Praha 2003.
Pod Blaníkem (čtvrtletník). Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzem Podblanicka.
Pouzar, Jaroslav, Vlašimská jarmareční píseň. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. 7, 1966, s. 257.
Týž, Podblanickou minulostí (Kapitoly z historie Vlašimi a okolí). Praha 1996.
Skřivánek, Karel, Staré rody na Vlašimsku. Historická topografie Vlašimi (Kopie rukopisu je uložena v Muzeu Podblanicka ve Vlašimi).
Slavík, František August, Dějiny města Vlašimě a jeho statku. Vlašim 1889, reprint 1994.
Svoboda Jan a Moudrý Josef, Vlašim po stopách předků. Praha 2006.
Šavrda, Antonín, Kronika rodu Šavrdova z Vlašimi a rodů s ním příbuzných. Banov 1926.
Toman Prokop, Nový slovník československých výtvarných umělců. 4. vydání. Reprint 1993, s. 281.
Zenkl František Dušan, Naši mrtví. JUDr. Václav Pittermann. Jihočeský kraj, r. 2, 1911, sešit 6-7, s. 276.

                                                                                                                                  ...nahoru

Podklady poskytly:


Katastrální úřad Benešov
Knihovna Národního Muzea
Městská knihovna Vlašim
Městský úřad ve Vlašimi
Muzeum Podblanicka Vašim
Národní Knihovna ČR Praha
Státní okresní archiv Benešov


Zpracoval Radko Bílek
                                                                                                                                   ...nahoru