2012

Karel Kočí
Vlasta Kořínková
Věra Dudíková


Karel Kočí z Divišova

Oceněný za celoživotní dílo, zejména za mnohaleté působení v oblasti regionálního knihovnictví, dokumentaci a rozvoj kulturního dědictví Divišovska.


Pan Karel Kočí se narodil 3. října 1934 v Měchnově v rolnické rodině. Jako dítě školou povinné chodil do obecné i měšťanské školy v Divišově, poté navštěvoval dvouletou tzv. zimní rolnickou školu v Benešově. Po roce 1958, kdy dolehla i na Měchnov socializace vesnice, pracoval s koňmi v rostlinné výrobě. Na jaře roku 1962 Karel Kočí po přechozené chřipce vážně onemocněl plicní chorobou. Po návratu do práce byl zaměstnán jako skladník náhradních dílů pro opravu zemědělských strojů v Divišově a Pavlovicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1994.

Karel Kočí je nositelem tradic knihovnictví na Benešovsku. S knížkou se kamarádí od dětských let, kdy v neděli odpoledne chodil půjčovat knížky místo svého otce, knihovníka v Měchnově. Knihovna v Měchnově vznikla po rozdělení obce Všechlapy v letech 1923 - 1924. Obecní knihovna neměla svou místnost, ale pouze skříňku v bytě knihovníka. Knihy byly zapisovány a baleny u Kočích doma, teprve v roce 1947 byla obecní knihovna zřízena v budově obecní pastoušky. Po smrti otce v roce 1955 byl roku 1957 knihovníkem jmenován Karel Kočí. Během jeho působení byly hojně nakupovány cestopisy, knihy o zahradě, bydlení, přírodě, historii, včetně regionální (např. souvislá řada Sborníků vlastivědných prací z Podblanicka) a místní knihovna vzkvétala. V roce 1965 se stala okresní "vzornou lidovou knihovnou", v roce 1972 obdržela Uznání Krajského národního výboru a v roce 1975 Čestné uznání ministerstva kultury ČSR. V tomto roce např. knižní fond zahrnoval již 2129 knih a 718 titulů časopisů. V roce 1980, kdy se opět stala "vzornou lidovou knihovnou", vypůjčila měchnovská knihovna již 1388 knih a 1047 časopisů, což je na velikost obce úctyhodné. Knihovnictví v Měchnově se Karel Kočí věnuje bezmála již šedesát let.

Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Karel Kočí podílel na obnově divadelní tradice ochotnického divadla v Měchnově v rámci vzniku místní osvětová besedy.

Od r. 1974 působí jako správce kostela sv. Martina v Měchnově. Kostelnictví zdědil po svých předcích - kostelníka v Měchnově zastával již jeho děd, babička a otec.
Karel Kočí se dlouhodobě a důkladně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko a Měchnov. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informaci, svědectví, dokumentů, fotografií a publikací. Tento svůj zájem přetavil v publikaci Kronika Měchnova a Šternova, kterou v roce 2010 vydal Městys Divišov. Přípravě podkladů a sepsání Kroniky autor věnoval za uplynulých deset let veškerý volný čas v okresním a státním archivu, při rozhovorech s pamětníky a znalci místní historie, bádáním v matrikách, kronikách i rukopisech atd. Kronika Měchnova a Šternova na 292 stranách textu a 100 stranách obrazových příloh sleduje vývoj Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu českých dějin. Publikace dále popisuje dějiny místního hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy, zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv. Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841. Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém zachytil popis života lidí na Divišovsku s důrazem na zemědělské práce, církevní a civilní rok na vesnici. Stostránková příloha knihy podchycuje nejstarší mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevil svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem, se kterými se za svůj bohatý život setkal. Oceněním Blanický rytíř chceme Karlovi Kočímu vyjádřit poděkování a úctu.

Vlasta Kořínková z Miličína

Oceněná za celoživotní dílo, zejména za přínos k udržení amatérské divadelní scény na Podblanicku.

Paní Vlasta Kořínková, učitelka a neúnavná propagátorka amatérského divadla na Podblanicku, se narodila dne 13. února 1940 v osadě Záhoříčko u Neustupova. Po ukončení základního vzdělání ve škole v Neustupově se rozhodla pro studium Střední pedagogické školy v Kutné Hoře. Její přání se splnilo a po zdárném absolvování této školy v roce 1958 započala v profesi učitelky základní školy vyučovat děti ve škole v Mladé Vožici.

V roce 1960, po dvouletém působení v tomto podblanickém městě, přešla na základní školu do nedalekého Miličína. Zde, nedaleko svého rodiště, zapustila natrvalo své životní, rodinné i učitelské kořeny. V roce 1997 ukončila sice své působení učitelky na zdejší základní škole odchodem do důchodu, ale účasti na výchově další generace místních ochotníků a rozvíjení slavné tradice amatérského divadla v Miličíně přes zdravotní problémy se nevzdala.

Divadlo v Miličíně má dlouholetou tradici a vznik divadelního spolku sahá až do sedmdesátých let 19. století. V roce 1965 se ale soubor rozpadl. Zašlou slávu miličínského divadla v roce 1975 začal jen připomínat dramatický kroužek místní základní školy, u jehož zrodu stála právě Vlasta Kořínková. Zde spojila lásku k práci s dětmi se svými divadelními zkušenostmi, kdy hrávala divadlo jako mladá učitelka v Mladé Vožici a v Miličíně. Zprvu s dětmi nacvičovala recitaci básniček, pak následovaly písničky a jednoduché divadelní scénky, se kterými vystupovaly děti před veřejností při různých místních příležitostech. Protože děti projevovaly o divadlo skutečný zájem, rozšířila okruh činnosti kroužku o hrané pohádky, se kterými od roku 1976 a v letech pozdějších vystupovaly v místní sokolovně i blízkém okolí Miličína, za značné pozornosti a uznání divácké veřejnosti. Od roku 1975 až do poloviny devadesátých let se plně věnovala dětským divadelníkům a vychovala celou generaci dětí lásce k divadelnictví i kultuře jako takové. Vytvořila tak základ pro pozdější znovuobnovení tradice ochotnického divadla v Miličíně.

V roce 1996 oslovila Vlastu Kořínkovou skupinka zájemců o divadlo z řady jejích bývalých žaček, zda by nemohly hrát v Miličíně divadlo. Tato skupinka stála u obnovy tradice masopustní maškary, kdy vystoupení tvořilo několik scének hraných dětmi i dospělými. Stejná skupinka lidí pak byla i u znovuobnovení ochotnického spolku, jehož vedoucí a režisérkou v jedné osobě se stala právě paní Vlasta Kořínková. Již v květnu téhož roku divadelní spolek začal nacvičovat svou první hru, kde si tak poprvé mohla vyzkoušet vedení dospělých herců. Divadelní spolek se stal součástí Tělovýchovné jednoty Sokol Miličín.

Soubor herců dnes tvoří asi třicet členů, mezi kterými si Vlasta Kořínková vychovává i své nástupce. Ročně amatérští divadelníci sehrají od každého nastudovaného titulu 4 až 5 představení, a to zejména na domácí scéně v miličínské sokolovně, dále v Sedlci, Mladé Vožici, Voticích, ale i na dalších místech Podblanicka. O úrovni představení za vše hovoří ohlas diváků, ale zejména kritika, podle které zdejší představení jednoznačné přesahují obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla. Jednotlivé scény jsou režírovány s citem pro celek, takže hrají nejen ti, kteří vedou dialog, ale i ti, kteří jsou na scéně ve druhém a třetím plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná výjimka. Paní Vlasta Kořínková si zaslouží čestné ocenění "Blanický rytíř" jako poděkováním za celoživotní nezištnou práci ve prospěch amatérské divadelní scény, oživení tradic i kulturního rozvoje Podblanicka.


Mgr. Věra Dudíková z Benešova

Oceněná za významný počin, za založení a mnohaletou organizaci festivalu Podblanický hudební podzim.


Paní magistra Věra Dudíková se narodila v jihočeském městečku v Husinci  u Prachatic. Po vystudování vysoké školy pedagogické učila na gymnázium v Blatné a pak na základní škole v Benešově.

.Od roku 1980 pracovala profesně v oblasti kultury. Jako vedoucí oddělení mimoškolní výchovy na Okresním kulturním středisku se velkou měrou podílela  na tvorbě mnoha kulturně vzdělávacích pořadů, které zviditelňují  přírodní krásu Podblanického  kraje, jeho historii a současnost  i hluboké hudební kořeny  života a díla českých hudebních velikánů. Podílela se na dramaturgii a celkové tvorbě audiovizuálního pořadu „Chraň životní prostředí svého kraje“, který zároveň konferovala s významným českým hercem Radovanem Lukavským. Pořad získal celostátní ocenění a měl obrovské množství repríz. Od roku 1985 pracovala jako inspektorka odboru kultury  okresního úřadu v Benešově a po roce 2002 pracovala na odboru kultury Středočeského kraje.

Impulsem kulturního počinu věnovaného památce jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného baroka, českého skladatele konce 17. a první poloviny 18. století, Jana Dismase Zelenky, se  stal velký galakoncert  duchovní a světské hudby Jana Dismase Zelenky v daleké italské Florencii v roce 1980. Po návratu z Itálie Věra Dudíková zjišťuje z kroniky chrámového sboru Jiřího Piláta z Poříčí,     že v době, kdy celý svět oslavuje Zelenku, zaznívá jeho hudba v rodných Louňovicích poprvé v r. 1959, tedy 280 let od narození tohoto génia barokní hudby a to díky nesmírně hudebně  vzdělanému louňovickému páterovi Václavu Oktábcovi a neprofesionálnímu chrámovému sboru z Poříčí, jehož sbormistrem byl Jiří Pilát....   Věra Dudíková se spojuje s panem farářem Oktábcem , se sbormistrem Jiřím Pilátem a s předním českým muzikologem Jaroslavem Smolkou. Společně připravují určité realizační možnosti nejen k samotné  prezentaci díla J.D.Zelenky v jeho rodném kraji, ale i k shromáždění hudebního fondu J.D.Zelenky pro potřebu českých profesionálních a neprofesionálních souborů, které budou šířit odkaz J.D.Zelenky v Čechách i v zahraničí




V roce 1984, který se stal Rokem české hudby a  kdy byl odhalen  v Louňovicích pomník Jana Dismase Zelenky, stojí Věra Dudíková u zrodu festivalu“ Podblanický hudební podzim“, který se postupně stal nejrozsáhlejším hudebním  festivalem v České republice.

        Počátky festivalu nebyly vůbec jednoduché i získat publikum bylo náročné. Tady Věře Dudíkové opět pomohl páter Václav Oktábec. Neúnavně akci propagoval v Louňovicích a ve Vlašimi, kde se také uskutečnily první koncerty. Postupně k nim přibývala další města a obce. Zprvu festival nabídl tři nebo čtyři koncerty, jejich obliba ale rostla, a to jak u veřejnosti, tak u interpretů. Na festival přijížděly profesionální i amatérské soubory z celé republiky.

Zlomovým se stal rok 2000, kdy festival přišel o státní podporu. Pod svá křídla si ho vzalo občanské Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků, které Věra Dudíková na ochranu festivalu založila a stala se jeho předsedkyní. Spolupořadatelem festivalu se postupně stalo 19 měst a obcí Středočeského kraje, v nichž se festivalové koncerty konají.  
                       
O festival projevují zájem nejen přední čeští  interpreti, ale renomovaní umělci a hudební soubory z celé Evropy.. 

A velký podíl na tom má právě Věra Dudíková, která odevzdala festivalu, který v roce 2012 oslaví již svůj 28. ročník, stovky hodin nezištné obětavé práce, jak v oblasti koncepční práce, dramaturgie, finančního zabezpečování, tak v samotné organizaci tohoto nejrozsáhlejšího festivalu v Čechách, který probíhá od září do prosince v   19 městech a obcích Středočeského kraje. Díky ní festival, který vznikl z úcty a lásky k hudbě a hudebním tradicím, nejen splatil morální a duchovní dluh jednomu z největších géniů barokní hudby, Janu Dismasi Zelenkovi, ale zároveň šířil poselství dalších českých hudebních velikánů, jejichž život a dílo je spojeno s Podblanickým krajem. Festival zviditelnil krásný Podblanický kraj, ve kterém hudba vždy přímo pramenila.. Proto si paní Dudíková tímto počinem bezesporu zasluhuje titul Blanického rytíře.